Z deníku zoufalství - venčení

13.01.2021

Se Shanny jsem měla krásně zajetý systém venčení, ona je moc šikovná a na vodítku umí chodit. Má moc ráda courání a dlouhé procházky. Ale náš systém naprosto zničil příchod černého ďábla. A já najednou stála v situaci: musím vzít ven Gargamela a Šmoulinku. Nonita k nám přišla a vodítko ji nic moc neříká a venku je jako neřízená střela, která nesnese jiné pejsky. A tak začalo moje zoufalství a marné pokusy o nastolení řádu.

Před každou procházkou si pustím meditační CD a procházím v myšlenkách loukou plnou květin, včeličky bzučí a je hezký slunný den. Prásk a dostanu tlapkou do oka a psí hvězdička (zadek) mi přistane na nose, v tu chvilku pochopíš, že je čas vyrazit. Najdu ty nejšpinavější kalhoty a boty, popravdě z obojího odpadávají kusy bahna a uklízet je musím do hermeticky uzavřeného boxu. Moje růžová bunda je již dávno v barvě hnědé s otisky trávy a nese stopy po dlouhém skluzu v bahně a štěrku. Už jsem pochopila, proč skalní pejskaři a krotitelé tygrů nosí výcvikové vesty a sama již hezkou hledám. S hrůzou v očích beru do rukou postroje a sbírám odvahu vstoupit k tygrům. Shanny sedí a sleduje mě s pohledem naprostého znechucení, protože ji budu zase dělat ostudu v mém romantickém ohozu. Nona lítá po bytě a s nadšením cupuje všechny hračky, které najde. S postroji v jedné ruce a svěcenou vodou v druhé, vstupuji do jámy lvové a odříkám modlitbu. Shanny svůj postroj obléká na povel: hlava (sama prostrčí hlavu do otvoru) a Nona poskakuje jako hopík. Zkouším Nonu naučit stejné povely jako umí Shanny, ale povel hlava u Nony způsobuje následující: sedne si s hračkou v tlamě a nechápe proč by měla hračku pouštět (s hračkou postroj neoblékne). Dalších pět minut se snažím přesvědčit Nonitu, že hračku musí pustit a nechat ležet. V nějaké chytré knížce jsem četla, že u výcviku musí být člověk důsledný, takže začnu s výcvikem a rozhodně ji říkám: Nonita byla by jsi tak laskavá a na chvilku odložila hračku, protože s ní to nepůjde a mě je už teplo a Shanny potřebuje čůrat. Samozřejmě moje výcviková metoda nezabere a já ji seberu hračku, odhodím a pak mám asi dvě sekundy na ni dostat postroj. Když mám holky oblečené, tak jsem propocená a má rozkvetla louka je už dávno v hajzlu.

U dveří do sebe kopnu loka rumu a půl tabulky čokolády, protože přichází fáze dvě.

Fáze dvě začíná připnutím vodítek. Používám dvě stejně dlouhé a kožené, protože hezky sedí v ruce a zvládnou udržet i čupakabru. Přepínací nemám rada kvůli okům, která mi překáží v rukou a flexi vodítka osobně neuznávám- nezvládnu mít v ruce kus velkého plastu, pes nezná délku vodítka a je neustále napnuté. Pokud chci nechat psa běhat na vodítku, tak používám stopovačku.

Nacvaknout vodítka na holky je hračka a tak můžeme jít čekat na výtah. Ve výtahu se holky postaví do startovních pozic a při otevření dveří prostě vyrazí. Vyrazí s rychlostí a elánem, který lze vidět u náruživé části populace, která čeká na otevření Lidlu, když jsou slevy. Když vylezeme z baráku, tak lidé z ulic prchají a barikádují se doma. Občas volají policisty, ale oni se nás bojí a z auta nevystoupí: možná, kdyby jim Nona nehopsala po kapotě a neštěkala: obušku z pytle ven! Ježíš, jak já bych si ráda aspoň na den odpočinula v cele. Naše cesta pokračuje do parku, pokud jde o venčení typu: vyčůrat a domu. Tohle krátké venčení je asi na hodinku venku. Hned u vstupu do parku začne peklo na zemi. Vzpomenu si na základní školu, kde jsme o přestávkách skákali gumu a jsem ráda, že jsem tuhle dobu zažila, protože se to teď fakt hodí. Hopsám přes vodítka jako šílená a lidé si mysli, že mám taneční mor a nebo fakt vážné střevní potíže. Holky si vesele vrtí zadky a pobíhají od stromku k drnu a k díře. Shanny se zvuky průmyslového vysavače čenichá levou stranu a Nona se zvuky chroptícího kaňoura čuchá pravou stranu. Výsledkem je, že působím jako ukřižovaná a modlím se v znovuzrození. Většinou je to stále ta lehčí část procházky, ale je to i chvíle ve které už přes slzy nevidím a nudle u nosu mě dělá bubliny. Přesně v ten okamžik přichází fáze H.

Fáze H je chvíle, kdy holky hodí obě boba a já jako zodpovědný pejskař to jdu uklidit. Situace je následující: Shanny mě táhne doprostřed trávníku a Nona začne zběsile chodit v kruzích. Já se zatím snažím dosáhnout na pytlíky, které nosím u pasu. Shanny hodí boba a vše živé v parku chcípne. Nona bobkuje v kruhu a po dokončení začnou padat zdechliny ptáků. Štípou mě oči, ztrácím čich a na pár sekund i zrak. Pak seberu odvahu a naberu první hromádku, jenže holky mě podtrhnou nohy a já zahučím do stále teplé hromádky číslo dvě. V hysterickém pláči hledám kapesníčky na otření, asi by byla lepší špachtle, ale tu nenosím. Trhám další pytlík a půlku toho hov*a sbírám do pytlíku, druhou půlku mám na bundě. Holky to mají jako sport a tak trhnou znovu a já do té nadílky zajedu rukou. Nevzdávám se a snažím se po nás uklidit, ač mám většinu na sobě. Belhám se ubrečená k odpadkovému koši a v ten moment holky spustí finální pomstu: podtrhnou mě nohy, padám na záda a pozoruji pytlík, jak nekompromisně přistává na mém obličeji. Ty dvě jsou spokojené a vesele pobíhají kolem mě. Je čas jít domů, kde se nervově zhroutím a pustím si znovu relaxační CD, protože za pár hodinek je čas to celé podstoupit znovu.