Z deníku zoufalství - krmení

Zkoušeli jste někdy holýma rukama nakrmit hladového krokodýla? Já ano, dva a to několikrát denně. Můj boj s krokoušema začíná hned ráno, protože je čas snídaně a holky se jí vehementně dožadují. Rozespalá se šourám do kuchyně, kde Shanny hledá misku a Nona mě štípe do zadku, abych pohnula prdelou, protože má hlad a chce snídat. Shanny rozespale mžourá a čeká, protože ví, že misku dostane vždy první. Otevírám lednici a během vteřiny v lednici sedí černý krokodýl. Fakt nechápu jak tam vlezla, asi ještě spím. Shanny má dost otrávený pohled a stále čeká. Vyndávám kýbl tvarohu a vejce, Noně to připadá jako věčnost a sedí na stoličce u kuchyňské linky, aby mohla kontrolovat. Shanny leží na koberečku a stále čeká. Rozklohním tvaroh se žloutkem, lžící medu a Noně do toho přidám banán (Shanny banány nemá ráda). Pak nastává chvíle, kdy musím tvaroh naservírovat krokoušům. Bez banánu kydnu Shannynce na misku se slovy: večeře! Víte, holky jsem naučila slovo večeře, ale bohužel to znamená jakékoliv jídlo, takže snídáme večeři. Nona už nedočkavě levituje nad zemí. Takže jí pošlu ke krmelci, protože holky mají každá místo na krmení na druhé straně místnosti. Vyvaruji se tak dohadám a nervóznímu hltání. Když holky vesele snídají večeři, tak si stihnu udělat čaj a otevřít jogurt, ale víc nestihnu, protože přiběhne černá obluda s tlamou bílou a přesně vychytá okamžik, kdy se na ní podívám a oklepe se. Já zoufale koukám na spoušť a v tu chvilku se oklepe zrzavá obluda s bílou tlamou. Tvaroh je všude, na stropě, na skříňkách, na mě, na koberci, na televizi, na akvárku a dokonce i v ložnici, což úplně nechápu. Poctivě utrhnu kuchyňské utěrky a se slovy: holky, tlamičky! se vrhnu na lov krokoušů a otírání tlam. Fakt to není jejich oblíbená činnost, takže utíkají a pokud někde tvaroh nebyl, tak teď už je.

Zoufale se vrhnu do úklidu a malování, protože koupel teď nemá smysl. Když je hotovo a já stojím pod sprchou, tak propadnu naprosto nekontrolovatelné hysterii. Stéká po mě voda a já brečím, směji se, koušu si nehty, zkouším se oběsit na sprchové hadici a jiné projevy naprosté zoufalosti. Došlo mě totiž, že je den závozu a holkám přijede maso! Den závozu je den, kdy dorazí mnoho kilo masa a já je musím zpracovat a připravit do mrazáku. Jenže to taky znamená, že ty dvě mají neskutečnou radost a kontrolují každý můj pohyb, každé říznutí nožem a samozřejmě se dožadují desátku.

Dnes má přijet něco přes 50kg masa a tak musím připravit kuchyň, protože to zabere docela dost místa. Víte, já jsem celkem lenoch a tak v den závozu obětuji celý den a připravím si vše. Nabrousím řeznické nože, vytáhnu vakuovačku, připravím hrnce, mixér a hlavně pořádné prkýnko na krájení, tedy spíš prkno. Na plotnu nahážu hrnce a začíná sranda. Projdu ovozel, který by se měl sníst a který mám připravený pro holky, ten nahážu do hrnců a povařím. Pak vesele mixuji a mixuji. Holky ovozel nechává v klidu a jen zkontrolují, když už ho mám hotový a je z něj obrovská mísa, která ve mně evokuje mísu plnou blitíčka. Blitíčko ve vakuovačce naporcuji a dám zamrazit. Holky jsou stále spící princezny a je od nich klid. Jenže pak zazvoní závoz a klid je v tahu.

Domů dotáhnu několik ultra těžkých balíků a z princezen jsou krokoušové a kontrolují co jsem to domů dotáhla. V jednu chvilku se děsím, že se to pokusí rozbalit a já budu mít všude po bytě maso, ta představa je tak děsivá, že zasahuji včas a krabice táhnu do kuchyně. Jenže to už mě Nonita sedí na zádech a Shanny se dává do rozbalování. Naštěstí jsou krabice téměř nedobytné. Jsou tak pečlivě zabalené, že i mě trvá asi půl hodiny je otevřít. Ono by to šlo rychleji, kdyby holky nepomáhaly, protože jedna sebere igelit a já ji ho začínám rvát ze spárů, ale to zatím ta druhá zkouší odtáhnout krabici plnou masa. Problém je, že maso už rozmrzá, takže Nona táhne krabici a za krabicí je krvavá stopa a já se ani nezlobím, spíš nechápu, že má tak obrovskou sílu. Beru Shanny igelit a táhnu krabici zpět do kuchyně. Holky se proběhnou v krvi, takže mám všude krvavé obtisky tlapiček a to i na koberci. S pocitem vítězství vybaluji první balík, ale zároveň mě dostihuje deprese, když se rozhlédnu po bytě, který je jako jatka a to jsem teprve u prvního balíku. Celá tahle sranda se opakuje dokud nemám vybalené všechny balíky a maso naskládané na hromadu v kuchyni.

Holky se pokouší vyškrábat na kuchyňskou linku a kradou maso i v igelitu, takže já neustále honím čubiny po bytě a rvu jim z tlam balíky masa, že se brodím potoky krve už neřeším. Ale je zajímavé jak umí spolupracovat, většinou mě jedna zkouší zabavit a druhá krade. Musela bych být chobotnice, abych to mohla zpracovat v klidu. Ale vzdát se nemůžu. Velké balení masa musím naporcovat a zavakuovat, abych nerozmrazovala příliš velké balení a netrčelo to v lednici a aby se vše vešlo do mrazáku.

Shanny při průzkumu objevila neprané držťky a bohužel je stihla ukrást. S Nonou se dají do rozbalování, ale je v tom háček. Pytlík je strašně napěchovaný a když ho holky kousnou, tak praskne a mě se po bytě rozprskne kilo naprosto příšerného puchu, který teď teče po zdech, stropě, nábytku, koberci i po televizi. Kdo někdy měl v ruce neprané držťky, tak se mu už jen při té představě musí obracet žaludek. Já zoufale utíkám, zavřu se na záchodě a tam brečím. Holky mají strašnou radost a jsou jako neřízené střely. Když nasbírám dost odvahy, tak se vracím dokončit svou práci, ale to už holky leží přežrané v tom bordelu a spokojeně spinkají. Jsou to andílkové. Já zkouším otevřít všechna okna, takže doma je zima a já pokračuji s kulichem na hlavě a zabalená do vaťáku. Dávám vařit prasečí nožičky na sulc pro holky a krájím maso do sušičky na pamlsky. Když už jsem v tom ajfru, tak rovnou z jater dávám péct sušenky, abych měla na jejich úplatky venku a ony aspoň chvilku předstíraly, že umí poslouchat.

Když mám vše hotové, tak přichází chvíle napětí: musím to poskládat do mrazáku. Popravdě je to tetris level expert a holky nutně musí pomáhat, takže tahají balíčky masa pryč od mrazáku. Mám samostatný mrazák pro barf, ale kupovali jsme ho, když byla jen Shanny, takže na dva pejsky není dimenzovaný a já musím sakra přemýšlet jak to naskládat. Dost u toho nadávám a občas něčím švihnu o zem, ale tentokrát se to povedlo bez ztráty kytičky. Teď už jen zbývá uklidit ten bordel. Naštěstí máme doma celkem snadno omyvatelné povrchy až na koberec a strop, takže dvě hodinky s hadrem a parním čističem zaženou kalamitu. Koberec rychle vytepuji, stejně to už potřeboval. Jen ten smrad nechce pustit. Když přijde rodina domů, tak mě najdou doma pobíhat s vonnou tyčinkou v ruce jak se snažím vymítat ďábla a u toho hoří vonné svíčky. Holky se samozřejmě tváří jako andílkové. Rodina se hned ve dveřích trochu zděsí, že už mě začalo šplouchat na maják a zvažují zda vůbec chtějí jít domů.

Jako poslední hřebíček do rakve je vynesení odpadků. Ty super cáry krabic, které jsou nasáklé krví hezky zabalím do černého pytle a jdu je vynést. Cestou ke kontíku na mě lidé dost divně koukají a ukazují prstem a mají dost zděšené pohledy. Sousedka málem vypadne z okna a další důchodkyně omdlévá na ulici. Dokonce auta zastavují, ale neřeším to a jdu dál, asi jim roušky berou dech a jim je jen nevolno. Cestou od popelnic zjistím, že pytel měl díru a dělal krvavou cestičku. Asi jsem působila jako sériový vrah, který hází mrtvolu do kontíku, což je vtipné, protože mrtvoly zásadně zakopávám v lese a dostala jsem na to moc hezkou polní lopatku do auta. 😊

Doma jsem naprosto vyřízená, že ani ten puch mě nevadí. Usednu na gauč s čajem a knížkou a pak mě to dojde: ty vole, já musím vzít holky ven! Zoufale se pokusím je ukecat, že ještě pět minut, ale holky velmi důrazně nesouhlasí. Nezbývá než jít ven. Mám super nápad, že půjdeme do lesa, protože se holky vylítají a budu to mít rychleji vyřízené. Nahodím holky do auta a jedeme, protože les máme kousek dál. V lese vypouštím dvě zuřivé střely, které májí držťky i na čele a hubu od krve a masa a doufám, že nikoho nepotkáme, ale o lese zase třeba příště 😉

Ps.: Všechno je vymyšlené a nic takového se nikdy nestalo. Moje holčičky jsou ty nejúžasnější, nejdokonalejší a nejposlušnější. Jsou to andílkové a já je ošklivě pomlouvám. Tento dodatek píšu ze své vůle a nikdo mě k tomu nenutil pod výhrůžkou děsné a bolestivé smrti. Nejsem týraná a jsem šťastná, že holčičky mám, protože jsou na mě moc a moc hodné. Není na mě kladen žádný nátlak. Opakuji: Píši to ze svobodné vůle a není to zoufalé volání o POMOC!!! PROSÍM nevolejte POMOC!