Kdo jsme?

Jednoho dne zazvonil telefon a na jeho druhém konci se ozvala Míša ze Šarpeje v nouzi, jestli bych něco nenapsala na blog pro spolek. Noooóó, to bych asi mohla, ale jak to pojmout? Už jsem psala příspěvky na fb o tom, jak se má Chanel (moje rodina je ta, která pozvala Chanel do svého života a nechala se od ní vychovat), napsala jsem pár vtipných knih, většinou o Chanel, ale tohle je něco jiného, tohle psaní už by mělo mít úroveň.

A pak mi to došlo. Úroveň, tu my se Chanel máme.

Ona je dáma, která obrátila naše životy vzhůru nohama a já jsem dáma, která si kupuje oblečení speciálně na venčení. Ale jo, to půjde. Protože jestli mohu žít já vedle traumatizovaného psa a nepos….t se z toho, tak to dokáže každý, kdo je ochotný, aspoň trochu zpomalit a hledat důvody chování svého psa.

A co opravdu nejsem? Nejsem žádný odborník na psy. Neumím je cvičit, vychovávat, někdy je zbytečně polidšťuji, mluvím s nimi, obtěžuji okolí příběhem Chanelky, mohou lézt na kanape, spát v postelích a jíst šunku, kterou si muž koupil k snídani.

Nečekejte rady ohledně psů, to neumím. Ale zjistila jsem, že to ani nebylo potřeba, úplně stačilo, že jsem se změnila já. Tím neříkám, že nemáte své psy vychovávat, tím říkám, že já to neumím.

Pokud sledujete příběh Chanel (fb Šarpej v nouzi), určitě už jste zaznamenali, že to s ní nebylo úplně jednoduché, i když příspěvky vyznívaly docela vtipně, pravda je, že jsem je psala vždycky až pár dní poté…. Potom co Chanel sejmula kočku, označkovala byt, lovila morčata, vyjela na psa, zničila dveře, vrčela na děti sousedů………..atd. atd. atd. Seznam je nekonečný, doplňte, cokoliv vás napadne.

Nějak jsem potřebovala posdílet, že ještě žijeme (hlavně já) a přečíst si pár komentářů, kde jste sdíleli podobné zkušenosti. Nikdy dřív jsem žádný příspěvek na fb nenapsala. Stejně tak jsem nikdy dřív nedokončila žádnou svoji knihu. Jestli byl tohle úkol Chanel, tak ho splnila dokonale.

Po týdnu s ní v jedné domácnosti jsem nabyla dojmu, že mě ten pes zlikviduje. A tak jsem začala po večerech psát, protože mi to pomáhalo nezbláznit se a získávala jsem tím nadhled nad celou situací.

A proč to všechno píšu? Protože to důležité, co se stalo, nebyla proměna Chanel, ale moje a celé rodiny. Jako kdyby s tím smradlavým psem, který lovil všechno, co se pohnulo, přijel úplně nový život.

Ale o tom zase někdy příště.

S úctou a laskavostí Jana Horová